ANO – prostě Agrofert

V neděli večer jsem byl v pražském Divadle bez zábradlí na představení „Římské noci“. Je to strhující podívaná o vztahu slavné italské herečky Anny Magnani a amerického dramatika Tennessee Williamse, postavy, které hrají skvělá Simona Stašová a přesvědčivý Oldřich Vízner.

Již na lístcích jsem si nemohl nevšimnout loga společnosti Agrofert. Ostatně proč by nemohla česká firma podporovat české divadlo a to v pozici generálního partnera? Na tom by jistě nebylo nic, co by si zasloužilo kritický odsudek. Méně jsem již chápal to, že ihned po vstupu do divadla na nás trčel dvoumetrový panel s plakátem - „ ANO – bude líp!“. A vedle něj stánek s předvolební nabídkou hnutí ANO. Majitel Agrofertu byl vyfocen na všech možných vyobrazeních se svými kandidujícími ovečkami. Nechyběly ani ANO-bombónky a ANO-noviny, které hlásaly, že oni a ony to PROSTĚ zařídí. Pozoroval jsem návštěvníky vyprodaného představení. Tvářili se netečně, jakoby se dokonce báli byť jen očima potkat s lákavou předvolební agitkou. Po představení však následoval atak číslo dvě. U stánku stála usměvavá paní a nabízela divákům své ANO zboží. A tady už nad strachem z přímého kontaktu s ANO produkcí převládal pocit bezbřehé trapnosti a kýče, který ostře kontrastoval s právě skončeným divadelním kusem.
 
Divadlo principála Karla Heřmánka jde tak říkajíc s dobou. A není to poprvé, i když formou, která devalvuje umělecký stánek zdrcujícím způsobem. Proti gustu žádný dišputát, ale čeho je moc, toho bývá příliš. Své by o tom mohl vyprávět i Richard Krajčo aj.

Nabízejí se mnohé další otázky. Nejpopulárnější, nejmocnější a nejvlivnější člen vlády, druhý nejmajetnější občan ČR a majitel médií se nás snaží přesvědčit, že jeho politická mise nemá nic společné s jeho firmou. Opravdu? Tvrdí, že není politikem, že se šel jen dočasně obětovat pro naše blaho. PROSTĚ jen tak. Kdo tedy ten náročný předvolební cirkus platí? Andrej Babiš. To je přeci jasné. Ale jak vlastně? Ze svých osobních zdaněných příjmů? Z marketingového rozpočtu Agrofertu? Nebo nějak jinak?

Jedno je jisté – kdo platí, ten rozhoduje. O všem a o všech. Na webu prý politického hnutí ANO se můžeme dočíst, že hlavním donátorem je lídr hnutí sám, pak následují firmy z holdingu Agrofert, spolupracující firmy a dodavatelé, a na závěr kandidáti za hnutí ANO. Prezentovaná suma však zdaleka nepokrývá všechny náklady na uvedení značky ANO na trh a její předvolební nabídku před minulými parlamentními volbami a ani na letošní kampaň před blížícími se komunálními a senátními volbami. A to, i kdybychom odečetli štědrý státní příspěvek za výsledek ANO ve volbách do Poslanecké sněmovny.
 
Pan Babiš pluje na své vítězné vlně. Chutná mu to. Moc chutná moc a ta absolutní chutná absolutně. Dluží nám však mnohé odpovědi. Po minulé kampani se tvářil dosti překvapeně, když mu údajně někdo z jeho štábu sdělil, že ho kampaň nestála 50 mil. Kč, ale prý dokonce 100 mil. Kč. Jenže skutečné souhrnné náklady byly zcela jistě přes 500 mil. Kč, přičemž některé odhady lidí z reklamní branže uvádějí ještě vyšší číslo. Stačí si dát tu práci a spočítat všechny volební nosiče – plakáty, billboardy, direct maily, inzerci, spoty, ale i produkci celorepublikové road show atd. A k tomu si připočtěte nákupy vydavatelských domů a rádií. A to už se dostáváme do miliardových částek.  Letos se to opakuje.

Před nabídkou ANO, o tom, že bude PROSTĚ líp, se nedá utéct. Tak jako se nedá utéct před nabídkou zboží z produkce impéria Agrofert. Nechci se pouštět do mnohokráte opakovaných úvah o poměru odvedených daní a příjmů z dotací. Kladu si ovšem také otázku, co je oním hlavním motivem Andreje Babiše k jeho současné exhibici? Je to jen touha dominovat? Je to instinkt predátora, který hledal nové vzrušení? Anebo potřebuje ochránit svůj mega byznys? Jisté je, že inspiroval ostatní. Stačí se podívat na bílou košili na billboardech pana Passera …

Mluvit v tomto kontextu o rovné politické soutěži je bláhové. Politika se u nás stala jen produkcí nákladného marketingu a byznysové objednávky. Případný střet zájmů vlastně již nikoho nezajímá. Byl akceptován jako norma. Pan Babiš ten svůj imaginární matrix neporáží. On se stal jeho supervizorem. Nelze si nevšimnout jeho tiché koalice s Milošem Zemanem a také jistých dohod o neútočení s ostatními domácími oligarchy. Ostatně Andrej Babiš je jeden z nich. A konec konců snížit enormní úvěrové zatížení Agrofertu v horizontu několika nejbližších let je možná výzva jako hrom.

Ostatní mu to ovládnutí hřiště velmi usnadňují. ČSSD je stále v sevření vnitřního pnutí a starých vazeb, kterých se nedokázala zříci. A navíc produkuje spíše staré mladé schůzovníky a ne inspirativní státníky. Lidovci se elasticky přizpůsobují situaci, neboť to mají ve své genetické výbavě. Parlamentní opozice je prezentovaná hlavně hřmotným pardálem Kalouskem a tudíž nedůvěryhodná a neúčinná. O ODS a jejím restartu zablácené značky se dá úspěšně pochybovat. A pak zbývají jen občasné výkřiky veteránů z KSČM, sólistů Úsvitu a přepestré směsi nováčků, staronových tváří a bílých koňů všeho druhu, kteří se derou na radnice. Samozřejmě, že existují v komunální politice mnohé pozitivní výjimky z tohoto modelu, ale obávám se, že i je PROSTĚ spláchne to kobližkové a salámové tsunami.

Pokud politické subjekty tají, anebo dokonce lžou o způsobu a výši nákladů financování svých kampaní, tak lze důvodně předpokládat, že nám budou lhát, i když jim svěříme správu země. Nehledě tedy na to, že podivné financování politických kampaní je systémovým základem závislé korupce a deformace volné soutěže myšlenek, vizí, strategií a konceptů. Asi je PROSTĚ nepotřebujeme. Proč taky, vždyť profíci to PROSTĚ zařídí. Ale klidně tomu všemu můžeme říkat demokracie a právní stát. Třeba nám pak bude líp. Politická divize Agrofertu ví jak na to. Nastává normalizace II. - kdo není s nimi, ten je proti nim. Jako bych to už někdy slyšel.  Špatnou politiku nahradila antipolitika, v níž účel světí prostředky. „Pragmatici bez zábran všech zemí (sousedních) spojte se“. A komparsisté, jak je u nás obvyklé, nadšeně tleskají, třeba pak alespoň malý kus „oslnivého úspěchu“ ulpí i na nich.