Společně sdílená národní identita I.
Patří to už k českému naturelu hledat nepřítele vně nás. Ostatně co jiného má dělat ubohý malý národ, který žil po staletí v područí silnějších a větších sousedů. Žádná Československá a posléze Česká republika nevznikla ve 20. století ze spontánní vůle národa, jako výraz silné společně sdílené národní identity. A dokonce nevznikla ani jako projev hrdého a nezávislého sebeurčení.
A co by to vlastně ta společně sdílená národní identita měla být? Minimálně soubor osobních a skupinových postojů k jazyku, krajině, tradici, dědictví předků, ale i společně sdílené historii národa a jeho kultury.
První Československá republika vznikla jako produkt uspořádání světa po 1. světové válce. Náš mnohonárodnostní stát měl být klínem mezi Rakouskem a Německem. Bylo mu do vínku dáno ohromné průmyslové a podnikatelské zázemí, čehož také Československo dokázalo ve své dvacetileté historii náležitě využit. První republika se celou svou existencí vymezovala předchozímu žití v Rakousko-Uherském mocnářství. Byla do značné míry antiklerikální a antiaristokratická. Byl to takový kapitalismus střihnutý českým snílkovstvím a dobíhajícím celospolečenským obrozením. Byl fixován na spojence, tedy vítězné země 1. světové války – USA, Anglii a Francii. Po jejich vzoru se snažil Masaryk vštípit zemi občanský princip, opírající se o atributy pluralitní demokracie, o silné stavovské komunity a rodící se stabilní střední třídu. V podpalubí však bujel zárodek budoucího třídního boje.
Demokratické politické strany byly spíše hašteřivé spolky, často atomizované na různé zájmy. V polovině třicátých let bylo navíc více než zřejmé, že na průmyslově vyspělou zemi dostal chuť diktátor znovu velmi mocného německého souseda. Mnichovská dohoda definitivně ukončila naše snění. Československo bylo obětováno jiným vyšším pragmatickým zájmům. Demokracie a svoboda si tak daly na dlouhých 50 let pauzu.
Pomiňme krátkou epizodu v letech 1945 – 1948, kdy se Komunistická strana připravovala na konečné převzetí moci v režii sovětských poradců, přičemž si testovala pozůstatky prvorepublikové tradice. Opět to nebyl český národ a občané Československa kdo by rozhodl o svém osudu. Byla to zase dohoda vítězných mocností, tentokráte 2. světové války. Stalo se tak na Jaltské konferenci na počátku února 1945. Československo se po té stalo součástí sféry vlivu Sovětského svazu. Bylo to v době, kdy Rudá armáda stála již 70 km od Berlína. Hlavním vítězem 2. světové války se však staly Spojené státy americké a to především finančně. Svět ovládl nový fenomén – kapitál, finanční trhy, dohody mocných bank. Už nešlo o nadvládu nad koloniemi, nýbrž o finanční zdroje a o nadvládu nad svými věřiteli. Dlouho tomuto akcentu vyhovoval bipolární svět.
Československo v té době stálo na tzv. hrázi boje s imperialismem. Nešlo o státní útvar opírající se o společně sdílenou národní identitu či identity dvě ve společném státě Čechů a Slováků. Základním kamenem byl proletářský internacionalismus a třídní boj. Limitujícími faktory života společnosti byly strach a dvojí morálka. Hospodářsky rozvinuté Československo mělo ve východním bloku za úkol rozšiřovat i do dalších bratrských zemí výrobní potenciál. Dělo se tak pod vlajkou totalitní bolševické propagandy, která útočila na první signální sociální instinkty a podporovala všeobecné plebejství v režii stranické šlechty. Vypjatý propagandistický antagonismus socialismu a kapitalismu, jakož i všudypřítomné špiclování, udávání a cenzura fungovaly spolehlivě i v „soft“ variantě v dobách husákovské normalizace. Už se nepopravovalo, doba se posunula, už se „jen“ kolaborovalo. Podstatné nebylo to, co je správné, lidsky slušné a obecně prospěšné, nýbrž to, co je momentálně výhodné. A funguje to ve své dosti zvrácené posttotalitní obdobě i dnes.
S naší identitou je to hodně složité. Naše mnoha vrstevnaté středoevropské kořeny byly ve dvacátém století napadeny zničujícím způsobem. I v předchozích stoletích platilo, že největším nepřítelem Čechů jsou Češi samotní. Dokázali jsme se porážet sami a následně paralyzovat a vyhánět ze země elity a morální autority (případně je přímo likvidovat), aby nepřipomínali ostatním jejich malosti a slabosti. Příkladů je více než dost. Ne náhodou se stali prvními oběťmi po Únoru 1948 hrdinové z bojišť druhé světové války, kteří za svou vlast nasazovali své životy. Komunisté se řídili starou licoměrnou zásadou, že dějiny píše vítěz. V tomto případě vítěz, který bere vše. Není divu, že v naší rozdělené a zároveň do sebe zahleděné společnosti nemáme dodnes na mnohé události našich dějin společně sdílený většinový názor. Táhne se to s námi minimálně již od dob Jana Žižky a jeho pustošivého tažení českými zeměmi. To je ve srovnání s jinými zeměmi skoro unikum.
Dvacáté století představovalo pro naši zemi tragédii nesmírných rozměrů. Po desítkách tisíc emigrací z ekonomických důvodů na přelomu 19. a 20. století, pak další tisíce lidí emigrovali z Čech a Moravy před 2. světovou válkou.
Připočtěme k tomu desetitisíce zabitých Čechů v koncentračních táborech, především Židů, další desetitisíce obětí padlých na frontách a oběti perzekuce nacistické zvůle, pak docházíme k souhrnnému počtu 3,5% obětí 2. sv. války z celkového počtu populace tehdejšího znovu obnoveného Československa. Z 365 tisíc obětí jich bylo cca 277 tisíc Židů. Pro srovnání – ve Francii přestavoval počet obětí 1,35% populace, v Nizozemsku 2,37%, v Anglii 0,94%, v USA 0,32%, ale v Sovětském svazu to bylo téměř 14% a v Polsku dokonce 16% populace.
Součástí poválečného uspořádání našeho státu byl také nucený odsun tři milionů německy mluvících Čechů a Moravanů.
V první vlně emigrace po roce 1948 odešli z Československa desetitisíce lidí. Další desetitisíce následovali ve druhé vlně po sovětské okupaci v roce 1968. Komunisti popravili ve vykonstruovaných politických procesech více než 240 svých spoluobčanů. Dalších asi 8 tisíc jich zemřelo v nelidských žalářích. Politické a občanské perzekuce Stalinových žáků dopadly tvrdě na statisíce rodin na celém území Československa. A nejen to. Sociální struktura vesnic byla v padesátých letech rozvrácena a tento rozvrat nebyl napraven. Stejně tak zmizela vrstva drobných výrobců a poskytovatelů služeb. Podnikavost, rodinné tradice, kreativita a ochota riskovat byly prohlášeny za zločin. Na rozdíl od Maďarska či Polska.
Z území Čech a Moravy zmizelo ve dvacátém století asi 4 mil. lidí.
Kdybychom si řekli, že generace je asi 25 let, pak je to průměrně milion lidí v jedné generaci. A kdybychom si řekli, že 1% všech je výjimečných osobností ve svých oborech, pak to znamená ztrátu 10 000 výjimečných jedinců v jedné generaci. To chtě nechtě muselo zanechat a také skutečně zanechalo své důsledky. Mnoho zla a krutosti bylo napácháno pod přímým diktátem vnějších vlivů. Ale mnoho zla a nepravostí se odehrálo i za přímé spoluúčasti těch, kteří se hlásili k české národnosti. Ne vždy šlo o prospěchářský či zjevný zlý úmysl, častěji byl hlavním motivem strach a nezřídka i naivní představy neinformovaných a zmanipulovaných mas.
A co naše společná historie posledních 25 let? To je téma naší generace. Již se nemůžeme odvolávat na chyby a omyly generace našich rodičů a prarodičů a omlouvat vše tíživým dědictvím 50 ti let nesvobody. Krom toho v každé době můžeme vytvářet pozitivní svět ve svém vlastním prostoru a to bez ohledu na nepřejícné vlivy okolí. Platilo to dříve a platí to i dnes. K popisu uplynulých 25 ti let se dostanu ve druhém díle tohoto textu, který bude následovat. Moc veselé čtení to nebude. Jisté je však to, že se náš nový Český stát opět a zase neopírá o společně sdílenou národní identitu. Nezrodil se spontánně jako produkt statečné občanské revoluce po listopadu 1989. Je to jen další z mnoha mýtů, které provázejí české dějiny od nepaměti. Tentokráte mýtus docela čerstvý.
Petr Havlík
Vítejte v Babišlandu
Představte si, že sedíte ve své honosné vile v Průhonicích. Jsou vánoce 2008. A říkáte si, že to nebyl špatný rok. Zdá se, že investice do politiky nemusí být nevýhodná.
Petr Havlík
Většina si to tak přeje, takže je to pravda!
Je těžké, skoro až nemožné, se vyznat v tom dnešním komplikovaném a nesrozumitelném světě. V té nekonečné spleti různých zájmů, her a mystifikací. Kdo je kdo? Co je co? A co je vlastně pravda? A co je to vlastně ta pravda?
Petr Havlík
Časy se u nás mění od roku 2013
Ano, časy se u nás mění systematicky a to dosti důkladně od roku 2013. V tomto roce se stal prezidentem republiky Miloš Zeman a nejsilnějším mužem české vlády Andrej Babiš.
Petr Havlík
The Times They Are A-Changin
Trump není šálek mého čaje, ale řada voličů volila proti Hillary, která byla zcela tragická. Američané volili proti přehnané korektnosti, proti asymetrické globalizaci.
Petr Havlík
Společně sdílená národní identita – 3. část
Na jaře loňského roku jsem uveřejnil svou dvoudílnou úvahu na téma naší společně sdílené národní identity, kterou v těchto dnech umístil do své nabídky také jeden z výrazných internetových portálů.
Petr Havlík
Svět je ovládán psychopaty
Žijeme v neklidném, nejistém a nebezpečném světě. Dochází k procesům, jejichž důsledky lze těžko dohlédnout. Staré neplatí, současnému nevěříme a budoucího se obáváme.
Petr Havlík
Střet zájmů
Střetem zájmů se rozumí situace, ve které je člověk odpovědný dvěma nebo více různým organizacím či autoritám, jejichž požadavky na jeho chování a rozhodování se více či méně zásadním způsobem rozcházejí.
Petr Havlík
Agentura PSB vzala Andreje Babiše na výlet do Ameriky
Andrej Babiš zásobuje své fanoušky častými postřehy na svém twitteru a facebooku již nějaký čas. Jejich intenzita se ještě zvyšuje vždy, když autor odcestuje do vzdálených končin. I to je součástí důkladné marketingové strategie.
Petr Havlík
Hradní sextet a ti druzí
Když jsem poprvé o velikonocích slyšel tu novinku, že Miloš Zeman zavřel svůj hrad před americkým velvyslancem, tak jsem si nejprve myslel, že někdo jen přebral na předvelikonočním mysliveckém bále ve Veselí. Pak mne napadlo, že tím hradem možná myslel náš pan prezident svou venkovskou zemanskou tvrz. Mýlil jsem se.
Petr Havlík
Korupce v éře vlády oligarchie
Korupce je v posledních letech extrémně nadužívaným slovem. A tak není divu, že ztrácí svůj význam. Vyprázdnil se obsah sdělení. Zůstala jen dutá mantra, jen marketingové mávátko, pouhý účelový klacek.
Petr Havlík
AB model 2011 a AB model 2015
Do léta roku 2011 jsem Andreje Babiše osobně neznal. Věděl jsem jenom to, že je šéfem a majitelem Agrofertu. Tušil jsem, že plul úspěšně v kalném mainstreamovém proudu domácího top byznysu. Zaregistroval jsem vzdáleně jeho podivný příběh kolem Unipetrolu. To bylo vše.
Petr Havlík
Bylo - nebylo, bude - nebude,…
Bylo, nebylo, respektive byla, nebyla jedna země uprostřed Evropy. Žila dlouhá léta v područí mocné totalitní říše. A tak není divu, že si osvojila mnohé neduhy, jako je dvojí morálka, žití ve strachu, ve slepé naději a v autocenzuře.
Petr Havlík
Domácí „čtyřlístek“ udává tón
Měl jsem možnost strávit první dny nového roku na druhém konci světa. Bylo to velmi osvěžující. Nevidět a neslyšet domácí zprávy, ani naše televizní diskuse či anonymní internetové komentáře.
Petr Havlík
Brambora k bramboře a miliarda je na dvoře
• Uniles (Agrofert) zvítězil v tendru s.p. Lesy ČR na lesnické práce a prodej dřeva na roky 2015 až 2019. Hurá!
Petr Havlík
Čo bolo, to bolo, terazky som majorom
Schválně. Kolikrát jste si na tuto legendární literární a filmovou hlášku vzpomněli? A možná i nedávno, a třeba i v jiné aktuální souvislosti. Někteří dnešní praktici života mohou používat i rozšířenou verzi této věty – „Čo bolo, to bolo, terazky som zase majorom“. A o tom to vlastně celé je.
Petr Havlík
Normalizační retro
Konec listopadu přinesl řadu mediálně atraktivních témat a událostí. V atmosféře připomínání výročí roku 1989 proběhla minulý týden i tradiční akce společnosti Comenius Karla Mukizáře st., při níž se oceňují nejlepší české firmy a také se udělují čestné tituly Gentleman roku a Lady pro.
Petr Havlík
Hotovo, za oponou je vykolíkováno a vymalováno
Neustále jsme přesvědčováni o tom, jak je naše společnost fatálně rozdělena. Dělení je vášnivé, všudypřítomné a doslova přehlušující. Občané našeho státu se dělí na zemanovce a nezemanovce, na klausovce a neklausovce, na levičáky a pravičáky, na pražáky a nepražáky, na kavárnu a nekavárnu, na babišovce a nebabišovce, na prozápadní a provýchodní, na mladé a staré, na pravdoláskaře a lžinenávistníky,...
Petr Havlík
Pánové Zeman a Klaus by si měli dát bobříka mlčení
Zdá se totiž, že zvláště v posledních týdnech oba rychleji mluví než myslí. S pokročilým věkem nepřichází moudrost, nadhled a pokora stáří. Bohužel.
Petr Havlík
Orwellův román 1984 v české posttotalitní praxi
Právě jsme vstoupili do dalšího čtvrtstoletí novodobých moderních dějin naší země. Poslední den předchozích pětadvaceti let byl zvláště v Praze mimořádně vášnivý. Hlavní postavou byl beze sporu Miloš Zeman. Část veřejnosti reagovala na jeho provokativní výroky a skutky z posledního období. Dá se říci, že to tak trochu schytal i za svého rovněž provokujícího parťáka Václava Klause.
Petr Havlík
Vítejte na palubě PPF – směr Čína (mezipřistání v Rusku)
Není snadné se zorientovat v aktuálním dění (nejen u nás) a není snadné se vyznat ve spleti událostí, od nichž nás dnes dělí již čtvrtstoletí. Žijeme v záplavě informací i dezinformací. Ověřená fakta a důkladné analýzy nemají ten patřičný efekt jako cílené manipulace. Krom toho platí stará zásada, že dějiny píše vítěz. Ano, žijeme v jiné zemi, než před 25 ti lety. V jaké vlastně?
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 239
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1731x