Je těžké, skoro až nemožné, se vyznat v tom dnešním komplikovaném a nesrozumitelném světě. V té nekonečné spleti různých zájmů, her a mystifikací. Kdo je kdo? Co je co? A co je vlastně pravda? A co je to vlastně ta pravda?
Pravda se někdy účelově zaměňuje s názorem většiny, který se však dokáže umně a uměle stvořit. S hledáním pravdy to není vůbec snadné a lidstvo se tím trápí celou svou historii. Naši předci, na rozdíl od nás, však nežili s mobilem a počítačem v ruce, nebyli non stop on line, nebyli překrmováni informační nadprodukcí médií a sociálních sítí a všudypřítomnou manipulací.
Pravda je podle Tomáše Akvinského shodou skutečnosti s poznáním. Jenže k té skutečnosti a poznání se musíme nějak dopracovat. Musíme předně chtít se k tomu dopracovat. Nemůžeme toho dosáhnout bez určitého úsilí. Pravda se totiž skrývá pod povrchem a je třeba ji odkrývat. Jinak se nám může snadno stát, že se staneme pouhými konzumenty rafinovaně stvořené interpretace falešné „pravdy“.
Znáte to, nové lži se poslouchají lépe, než staré pravdy. A zároveň platí, že hlavní překážkou v poznání pravdy není zřejmá lež, nýbrž zdánlivá pravda.
Poloviční pravdy a poloviční lži jsou nástrojem propagandy i hybridních válek. A používají se k tomu stále sofistikovanější metody, jak se dostat lidem pod kůži, jak manévrovat s davy.
Svět zdaleka není černobílý. Slyšíme li cokoli, pak je to jen názor, nemusí to být fakt, vidíme li cokoli, pak je to jen úhel pohledu, nikoli pravda. Či li – zrelativizovat lze cokoli. Fáma může být mnohem účinnější než empiricky doložená zaručená pravda, existuje li vůbec. Může totiž jít i o souboj interpretací pravdy, což ovšem předpokládá určitou intelektuální námahu, osobnostní integritu a odhodlání.
Doba vymknuta z kloubů šílí. Kam až to šílení může dojít? Nejúčinnějším nástrojem globální destrukce, která hraničí až se sebezničením lidského rodu je náboženský, nacionalistický a ideologický fundamentalismus, který končí u fanatického nepřátelského extremismu. Logickým důsledkem civilizační sebeobrany je omezení našich osobních i občanských svobod na úkor posilujícího pocitu bezpečnosti, a to i s nebezpečím zneužití moci i k jiným účelům. Bohužel.
Novodobým ďáblům (tam či onde) vyhovuje to prvoplánové nálepkování, ten jednoduchý a osvědčený princip kolektivní viny. Příliš mnoho džinů bylo vypuštěno z příliš mnoha lahví. „Vyber si svou stranu sporu a o nic více se nestarej, pravda není důležitá, důležitý je jen prapor vojevůdce a příslušnost válečníka.“ Jak snadné, jak svůdné, jak lákavé,…
Komu vlastně patří svět? Komu vyhovuje to latentní napětí? Globální svět plodí globální potíže a globální krize. Zažili jsme hospodářské a finanční, ale ty nebyly ty nejhorší. Teď zažíváme globální krizi identity. Globální krizi vzájemné důvěry a vzájemného respektu k jinakosti.
Svět může přežít jedině se vzdělanými, informovanými lídry, kteří se nebudou bát pravdy a budou mít dost síly, odvahy a profesionality ji prosazovat, a to s pokorou, trpělivostí i razancí zároveň.
Svět je vlastně takovou velkou anonymní akciovkou. I různé boje a střety měly, a často stále mají, spíše čistě obchodní motivace, než ty fundamentálně názorové. A pak platí, že větší váhu mají vždy věřitelé před dlužníky. Platí to i v globální ekonomice a politice, byť se to často skrývá pod nánosem různých marketingových příběhů a excesů všeho druhu, které obstarávají atraktivní mediální head line. Sféry vlivu se mění a prolínají v posledních několika letech s nebývalou dynamikou. Jak vlastně? Kdo ví?
A co ta naše malebná zemička v sedmnáctém roce nového milénia? Co by? Klídek a smrádeček. Setrvalý stav. Evropa je fuj, ale dotace jsou ok. NATO je k ničemu. Stejně se prý domluví Trump s Putinem,…A to máme ještě skvělou čínskou kartu, kterou nám prý závidí celá Evropa, ne li celý svět.
Česká republika stvořila svůj specifický pragmatický model lokální vládnoucí oligarchie, v nacionalistickém kabátě. Nenápadně tak nahradila byť jen hru na principy liberální demokracie. Kluci, co spolu mluví, se přeci dokážou dohodnout. A pak – většina si to tak přeje, takže to je pravda a tečka!
Sýrie, Irák, Ukrajina, ale i Izrael, Turecko, Řecko, Saudská Arábie, Katar, Irán,…a vlastně celý zbytek světa je nám šuma fuk. Důležitý je, že konečně můžu napráskat souseda, že se můžu pořádně najíst, že nám možná náš skvělý ministr financí zlevní pivo, že Sparta porazí Slávii a naopak, že to ten náš lidový prezident říká za nás za všechny (krom toho, že má teď báječné vztahy s ruským, čínským i americkým prezidentem) atd. Takže „Čechy Čechům“ a „Kdo neskáče, není Čech!“
Teď se teprve hodí ta média v rukách spřízněné party oligarchů (Babiš, JaT, Penta). Proč? No přeci kvůli té pravdě! Aby mohla psát tu jejich pravdu. Dokonalé mocenské perpetum mobile, do kterého nám nebude žádný Brusel, Berlín či kavárna na břehu Vltavy kecat! Pravda? Bez obav, to už si pohlídáme, máme na to dost nástrojů i peněz! Žádná kukaččí vejce si do svých hnízd nenasadíme.
