Čo bolo, to bolo, terazky som majorom

Schválně. Kolikrát jste si na tuto legendární literární a filmovou hlášku vzpomněli? A možná i nedávno, a třeba i v jiné aktuální souvislosti. Někteří dnešní praktici života mohou používat i rozšířenou verzi této věty – „Čo bolo, to bolo, terazky som zase majorom“. A o tom to vlastně celé je.

Klíč k naší budoucnosti je ukryt v naší minulosti. My jsme však tu naší minulost zahodili do koše, zrelativizovali jsme ji, skartovali a nechali odvést do moskevských trezorů. Základními kameny nové společnosti se staly dřívější praktiky. Čo bolo, to bolo. Nejsme jako oni. Udělá se tlustá čára a tradá k lepším zítřkům. Cynický pragmatismus, účelovost a mravní relativismus byly pracovními nástroji těch lépe se orientujících frajerů, kteří své dřívější kariéry přetavili do kariér budoucích. A ti nejvlivnější z nich začali hrát své klíčové party ze zákulisí.

Příkladem prvních jsou exsoudruzi Marian Čalfa či Vladimír Dlouhý, příkladem těch druhých je bývalý šéf státní banky Svatopluk Potáč nebo elitní důstojník StB Juraj Široký. Samozřejmostí bylo to, že se přestali zdravit pozdravem „Čest práci soudruhu“ a začali používat civilní pozdrav „Dobrý den pane“.  Eufemisticky jsme tomu říkali sametová revoluce. Západ tomu tleskal, neboť byl mimo jiné rychlým vývojem poněkud zaskočen a mediálně úspěšná česká story se na chvíli docela hodila.

K lízu se nemuseli drápat noví hráči. To si jen staří zkušení oblékli jiné tričko. Měli náskok v kontaktech, v rozjezdovém kapitálu i ve znalostech předpokládaného dalšího vývoje. Rekrutovali se z podniků zahraničního obchodu, z vedoucích pozic oborových podniků, z různých stupňů řízení zpravodajských služeb a středních řídících článků stranické nomenklatury, včetně výběrové party z Prognostického ústavu.

Dohromady tvořili a částečně stále ještě tvoří silné bratrstvo. Ze spánku se probudili i dříve jakoby spící agenti a spolupracovníci KGB a GRU, kterých u nás bylo řádově tisíce. Mnozí z těchto zmiňovaných skupin před sebe pro jistotu pustili mladé bílé koně a začali sériově vyrábět první domácí miliardáře. Někdy to zůstalo i doma v rodině – např. mladý Toman, mladý Johanes, mladý Adamec aj.

Transformace měla své světlé i stinné stránky. Obávám se, že ty stinné ji determinovaly zničujícím způsobem. Je třeba je důkladně zmapovat a popsat, včetně ztrát, které generovaly, abychom nežili další generaci v klamu a iluzi. Nereálná očekávání pak zákonitě končí frustrací a kocovinou. Ti zkušení pardálové dokázali okamžitě ovládnout novou garnituru dříve nezatížených lidí z disentu a ze vzdorující části šedé zóny. Potřebovali novou fasádu, potřebovali kompars, potřebovali pompézní kulisy, potřebovali naivní revolucionáře, potřebovali zástupné symboly a potřebovali také užitečné idioty.
 
A v tomto módu to vlastně funguje i dnes. Stačí oprášit story o Občanském fóru II, trochu si zabojovat s korupcí a daňovými úniky a přidat k tomu moderní manažerské řízení státu. Je to jen variace téhož. Ovšem nyní v novém modelu pro 21. století v česko-slovenském posttotalitním provedení. Osoby jsou stejné, jen se prohodilo pár figur a přibyli noví loajální lační spoluhráči. Naší zvláštností je, že v té současné hře je donátor, režisér, hlavní postava i nápověda jen jeden člověk. To připomíná spíše scenérie z kavkazských republik bývalého Sovětského svazu. Pokračování to může pak mít dosti dramatické. Moc chutná moc a absolutní moc chutná absolutně. Končívá to pak plíživým omezováním občanských svobod, podlamuje to pilíře právního státu a omezuje to principy volné soutěže. Formálně se sice můžeme hlásit k západu, ale fakticky začínáme následovat modely řízeného východoevropského chaosu a už ne skrytě, nýbrž docela otevřeně.

Základem dnešního stavu je neznalost, netečnost a především nezájem o kořeny, tedy o naši nedávnou minulost. Máme nakročeno k nebezpečnému posunu. Bohužel. Měli bychom růžné alarmující signály sledovat s maximální ostražitostí, abychom po čase nezjistili, že vlastně žijeme v jiné zemi a v jiné sféře vlivu. A měli bychom také sledovat dění v okolních zemích – v Maďarsku a na Slovensku, kde mají své čerstvé zkušenosti s velkou koncentrací moci, které jsou pro našeho ambiciózního vůdce (chcete li mesiáše) zjevnou inspirací.

Většinová společnost by měla projevit aktivní pud sebezáchovy. Pokud zvítězí opět účelová kolaborace, případně převáží rezignace jako potvrzení prohry, pak nám nebude pomoci. Výsledkem bude nejen emigrace elit (a nejen lékařů), ale i odliv mladých talentovaných lidí. Zůstaneme jen konzumentem a montovnou firemního řízení státu. Dovezeným kuřatům se dá nálepka s naganským hrdinou a bude se tomu říkat třeba „český kuřecí ráj“. A Mefisto si mezitím vybere všechny faustovské směnky i s úroky. Koordinovaná rodina česko-slovenských oligarchů sešlápla pedály a jede plnou parou do finále.  Kolik toho přizpůsobiví občané ČR vydrží? Zdá se, že více než dost. Uvidíme.