Konec listopadu přinesl řadu mediálně atraktivních témat a událostí. V atmosféře připomínání výročí roku 1989 proběhla minulý týden i tradiční akce společnosti Comenius Karla Mukizáře st., při níž se oceňují nejlepší české firmy a také se udělují čestné tituly Gentleman roku a Lady pro.
Prostředí je nejprestižnější možné – ve Španělském sále pražského Hradu. Generálním partnerem je pochopitelně společnost ČEZ. Celá noblesní a štědře dotovaná akce je jakousi oslavou českého posttotalitního kapitalismu.
Letošními gentlemany roku se stali pánové Miloš Zeman, Václav Klaus a krom jiných i Štěpán Popovič.
První dva za to, jak nás údajně provedli z jednoho režimu do druhého – bezbolestně a nekrvavě. U Štěpána Popoviče šlo asi o celoživotní zásluhy. Štěpán Popovič je klíčovým spolutvůrcem kariéry Petra Kellnera. Po té působil v pozici předsedy dozorčí rady české části PPF, ale jeho stopu nalezneme i u Harvardských investičních fondů (více opět na http://www.mapovani.cz/)
V roce 2011 získala v této anketě titul „Lady pro“ Jana Nagyová, dnes Nečasová, kterou Karel Muzikář st. v té době obdarovával drahými šperky. Karel Muzikář st. je šedou eminencí českého byznysu a politiky. Je to bývalý člen KSČ, voják z povolání a v osmdesátých letech prožil část kariéry v několika podnicích zahraničního obchodu. Jeho syn Karel Muzikář ml. je vlivným právníkem a lobbistou. Mimo jiné je dlouholetým přítelem Pavla Béma a bývalým právním poradcem Václava Klause. Karel Muzikář st. je letitým souputníkem Václava Klause. Svého času si z něj udělal výdělečnou obchodní značku, podobně jako kdysi Peter Kovarčík či Milan Velek. Všichni tři patří mezi ty, kteří se vždy oháněli pojmy jako reformy, svoboda, demokracie, volný trh apod., ale ve skutečnosti šlo o ovládnutí pozic, v době, kdy v klientelistickém a kmotrovském prostředí proběhl grandiózní beztrestný výprodej země. Ale těch zkušených hráčů z pézetek a nomenklaturních předlistopadových struktur bylo na scéně více a sehráli s námi opravdový kabaret. A jak vidno – hrají ho vesele dál.
25. srpna 2011 v rozhovoru pro časopis Ekonom říká Karel Muzikář st. i toto:
• „Vždy jsem byl naladěn na Klause. Klaus je jedním z mála, který si zachoval chladnou hlavu, zejména ve vztahu k Rusku.
• Pamatuji se na to, jak jsem kdysi letěl s tehdejším premiérem Klausem do Japonska, a museli jsme tankovat v kazašské Astaně. Když se to dozvěděl tamní prezident Nazarbajev, tak Klause vyzvedl a dvě hodiny mu ukazoval, jak jeho země jde kupředu.
• Moje společnost Comenius pomáhá sestavovat tyto politicko-byznysové mise.
• Ideálním člověkem do takové mise je Peter Kuchár, ředitel firmy Prominecon (pozn. dříve společnost Navatyp, údajně vlastněná pány Janouškem a Hrdličkou). Je to fantastický člověk, který umí za půl hodiny navázat s každým přátelský vztah.
• Václav Klaus naši republiku reprezentuje na nejvyšší úrovni výborným až neuvěřitelným způsobem. Sám jsem viděl, když se v Uzbekistánu při jedné návštěvě jeho prezident Karimov skoro rozplakal.
• Na ruské straně byly problémy s modernizací vrtulníků. Když jsem se dozvěděl, že prezidenta Klause přijme jeho ruský protějšek Medveděv, poprosil jsem Klause, aby to zmínil. Samozřejmě to pomohlo.
• Podal jsem žalobu na ochranu osobnosti. Každá země má přeci svoji rozvědku. A pracovníci rozvědky jsou úplně něco jiného než nějací udavači. V Německu byl abwehr, to byli úplně jiní lidé než gestapáci. Tohle všichni víme. Ale najednou se tady rozhodne, že se odtajní lidé, kteří pracovali pro stát. Tak to se mě dotýká“.
Do atmosféry normalizačního retra patří i nedávné pokání přerostlého svazáka Standy Grosse a především totální dominance Andreje Babiše, který je se svou koncentrací moci mediální, politické a byznysové naprosto unikátní postavou i v mezinárodním měřítku. To je více než střet zájmů, to je uchvácení zájmů a ve svých důsledcích i státu a jeho institucí. A nebrání tomu ani jeho svérázný příběh, který je svorníkem mezi husákovskou dvojí morálkou a modelem posttotalitního zlatokopeckého kapitalismu. Příznačné je i to, že se osudy Babiše a Grosse před více než 10 ti lety protnuly.
Normalizační retro prorostlo do naší posttotalitní reality. Kdo to režíroval a režíruje? Komu vlastně patří náš stát? Vyčerpávající odpovědi se asi už nikdy nedočkáme. My vlastně nevíme, jaké spisy StB skartoval v prosinci 1989 generál Lorenc a jeho kumpáni. My neznáme jména z početné agenturní sítě KGB a GRU v Československu z konce osmdesátých let. Kdo stvořil tu českou smetánku? Kdo je skutečným vlastníkem party „Dolce vita“? Těžko se můžeme vyrovnávat s vlastní minulostí, když ji vlastně neznáme. I proto u nás dominuje normalizační retro v „moderním“ tržním kabátě. Národ, který zapomněl (nebo nezná) vlastní minulost, je odsouzen ji prožívat znovu.
