Fauly a falše Ing. Klause

7. 11. 2014 8:37:00
S blížícím se pětadvacátým výročím Listopadu 1989 se Václav Klaus pustil s neutuchající vervou do přepisování nejen vlastního příběhu, ale i moderních dějin naší země. Činí tak zcela vědomě a cíleně. Drží se své osvědčené taktiky, že nejlepší obranou je útok. Jde tedy (jako vždy u něj) o chladnokrevný kalkul, i když by se mohlo zdát, že se jedná jen o výpadky paměti starého muže. Není tomu tak.

Klaus pravidelně vyhrával své souboje se slušnými lidmi. Spoléhal na to, že slušný člověk ustoupí a ponechá tak prostor pro jeho nadvládu. Nezměnil se. Potřebuje pro svou prezentaci definovaného nepřítele, nejlépe takového, který se již nemůže bránit. Václav Klaus prožil větší část normalizačních let v pohodlné kanceláři Státní banky československé pod přímým vedením jejího šéfa soudruha Potáče. V SBČS byl funkcionářem ROH, ale do KSČ nevstoupil. Prý kvůli tomu, že se mu sestra provdala do Švýcarska. V kádrových materiálech uváděl dělnický původ. Tradovalo se, že si ve vybraných strukturách soudruzi pěstovali i pár šikovných nestraníků, pro případ, že by se někdy nějak ony ledy přeci jenom hnuly.

V roce 1987 přešel do elitního Prognostického ústavu. Ten byl přímo úkolován ÚV KSČ a ochrannou ruku nad ním držel soudruh Ladislav Adamec. Stranickou buňku Prognostického ústavu vedl tehdy soudruh Vladimír Dlouhý. Pracoval zde i licencovaný agent KGB Karel Koecher. Externě pro Prognostický ústav pracovala jako překladatelka a ekonomka i Rita Klímová. Ta pak Klause přivedla do OF.

V rodícím se centru OF scházeli ekonomové a tento deficit nahradila parta z prognosťáku. Byl to tedy Václav Havel, který odstartoval kariéru Václava Klause. On jej přijal do vedení OF, on jej nominoval do vyjednávacího týmu s delegací KSČ, on jej posadil do první (i druhé) Čalfovy vlády a s jeho souhlasem se stal Klaus jedním z lídrů OF pro volby v červu 1990. A protože to pro Klause bylo výhodné, tak prvních pár měsíců fungoval jako loajální součást revoluční formace. Pro jeho budoucí dráhu bylo klíčové triumfální vítězství OF na severní Moravě, kde kandidoval jako lídr. Stal se součástí velmi dobré kampaně, která jej katapultovala až na samotný vrchol. Osud k němu byl mimořádně milostiv. Hřiště se pak začalo dělit a on měl z čista jasna hodně silné karty.

Symbolem vzdoru proti minulému režimu byl pochopitelně bývalý disident a politický vězeň Václav Havel. Tento prostor byl obsazen autentickou osobností a Klaus v této disciplíně konkurovat nemohl. Havla a jeho svět tehdy označil za liberální střed, v němž dominovali lidé s humanitním zaměřením. Nalevo od Havla byly různé levicové party, mimo jiné „osmašedesátnici“, rodící se sociální demokracie a také přeživší KSČ. Pro Klause tak zůstal jen prostor napravo od Havla. Tam byly pouze malé formace KDS, ODA, LDS aj. A někde mezi proudy vyčkávala strana lidové, které se potřebovala zbavit národně frontovního nátěru.

Klaus využil svého mimořádného výsledku z voleb 1990 a sám sebe definoval jako symbol ekonomické transformace. Politické vymezení bylo pro něj více méně jen marketingovou identifikací. Stačilo říci (mnohdy jen účelově), že nemám rád KSČ – jsem pravičák. Klaus tak získal důležitý vehikl, který potřeboval jako buldozer privatizace. A začal si klást podmínky. Netorpédoval restituce za Havlovu podporu základním transformačním předlohám. To bylo v době, kde se stal k překvapení mnohých předsedou OF a začalo jeho půlení. Samotného dělení OF a přípravy vzniku ODS se Klaus účastnil spíše jen jako výkladní skříň. Bylo to důležité, ale nestačilo by to. Oblékl si dres s číslem 1 a svezl se na tobogánu a tato spanilá jízda ho po volbách 1992 vynesla až do pozice předsedy vlády nového státu.

Na ustavující kongres ODS v dubnu 1991 poslal prezident Václav Havel tuto zdravici:

„Zdravím srdečně delegáty ustavujícího kongresu Občanské demokratické strany. Založení této strany na půdě Občanského fóra je přirozeným výsledkem politické krystalizace a diferenciace, která musela nastat; Občanské fórum bylo ostatně od počátku projektováno mimo jiné jako prostředí pro postupný vznik vyhraněnějších politických subjektů. Předpokládám, že Občanská demokratická strana bude – v duchu svého programu a své liberální orientace – jednoznačně politicky podporovat vládní ekonomickou reformu, která podporu velice potřebuje, zvlášť dnes, kdy všichni občané začínají pociťovat její nelehké průvodní jevy. Pevně věřím, že Občanská demokratická strana bude dobře spolupracovat s Občanským hnutím a dalšími koaličními partnery v duchu tolerance a vzájemného porozumění, který charakterizoval dosavadní prácí Občanského fóra. Přeji vašim jednáním úspěch.“

Václav Havel

Těžko tento text nazvat bojem proti politickým stranám.

Na počátku roku 1993 ODS opustilo několik, možná méně viditelných, leč důležitých postav. Nemohly nezaznamenat Klausovu náklonnost k lidem s vazbami do bývalých nomenklaturních struktur, k šíbrům z pézetek i figurám z podivného polosvěta, číhajících na svou kořist. Někteří z těchto zákulisních hráčů si pak udělali z Klause svou obchodní značku. V té době se v ODS přerušila organizační a manažerská struktura a její řízení, od ODS se vzdálili lidé z poradního sboru, zaniklo analytické oddělení Hlavní kanceláře atd. Klausovi to vůbec nevadilo, ba naopak, stačila mu jen značka. Otevřená diskuse, hledání konsensu a tříbení názorů,...to vše by ho zbytečně zdržovalo.

Právě v roce 1993 sešlápl pedály. Měl kontrolu nad státními bankami, kde seděli jeho známí z doby, kdy pracoval v SBČS. Byli to především Richard Salzmann (Komerční banka), který jej kdysi do SBČS přivedl, a Miroslav Tuček (IPB). Státní i nově vzniklé privátní banky se staly základním kamenem právě spuštěné masivní kupónové privatizace. Došlo k jejich propojení s největšími privatizačními fondy, které využily záměrných mezer v zákoně a rychle koncentrovaly kapitál. Tento český experiment – tedy kapitalismus bez kapitálu a kapitalistů vyrobil vrstvu vlivných a majetných s kořeny v nomenklaturních strukturách či veksláckých komunitách. Byl to nejbližší spolupracovník Klause Dušan Tříska, který nedávno prohlásil, že 70% privatizovaných podniků muselo nakonec padnout. A byl to další bývalý kolega Klause Jan Stráský, který řekl, že krádež byla nejrychlejší metodou privatizace. V té době už Klaus potřeboval ODS pouze a jen jako převodovou páku své moci a hlasovací mašinérii pro své záměry.

Rozkol uvnitř ODS nebyl dán jen poznáním o záhadném švýcarském kontě, ale i nevolí některých se způsobem vládnutí a s přehlušující dominancí Klause. Na druhou stranu je třeba říci, že ti, kteří seděli ve vládě a v parlamentu v letech 1993 – 1997 a tiše mlčeli v tričku ODS, nesou svůj díl viny, stejně tak i koaliční partneři ODS, absentující opozice a adorující média.

Klaus tehdy přežil. Prezentoval útok na sebe jako atak na demokracii a svobodu, a snažil se aktivovat svůj fan klub. Nezbytně nutná pro něj pak byla dohoda se Zemanem. Zeman chtěl vládnout za každou cenu a Klaus potřeboval, aby se nikdo nepitval v uplynulých letech. A tak se dohodli a ta dohoda trvá dodnes.

Zaprášené jsou tak nyní příběhy z poloviny devadesátých let – např. o nástupu Harvardských fondů či postupné cestě vzhůru PPF. V obou hrál, a ve druhém případě i dnes hraje, klíčovou roli Václav Klaus. Na tyto modelové konstrukce pak navázaly další skupiny – např. Appian Group. Klaus dnes mluví o krizi standardních politických stran, o vyprázdnění politiky a o absenci hodnotového fundamentu. Zapomíná však dodat, že je to hlavně jeho zásluha.

Standardní manažerské a kontrolní mechanismy začal v ODS likvidovat už od r. 1993. Zničil to, co nevybudoval, ale pouze si přivlastnil. Vystačil si jen se svými závislými lokaji. Ostatní nepotřeboval anebo je začal vnímat jako své nepřátele. Z politické strany se tak postupně stala jeho osobní falanga a proměnila se ve specifickou nekalou obchodní společnost. Petr Čermák či Mirek Topolánek byli jen produkty tohoto schématu, byť každý v jiné době, jeden přímo a druhý zprostředkovaně. ODS začala ovládat jemná přediva klientelistických sítí a to především v letech 1993 – 1997. Případů, které to dokládají je více než dost. Hodnotové vymezení ODS bylo zadupáno do země. S pravicí, která vyznává svobodu a individualismus, ale také ctí pravidla a má respekt k právu, měla Klausova reálná politika málo společného, byť se vždy verbálně prezentoval jako nejpravicovější z pravicových. Jeho spřízněnost s prominenty minulého režimu, i služebníky bývalé StB, jeho česká cesta, opírající se o bankovní socialismus a také dlouhodobá očividná náklonnost k Rusku a Čině se s jeho sebe definicí nikterak neslučují.

Václav Klaus dnes kolem sebe divoce kope, ale asi si neuvědomuje, že kope vlastně sám do sebe. Maže tak i to málo, co by možná mohlo být vnímáno jako alespoň částečně ne negativní odkaz. A to jsem v dnešním textu vynechal údaje o transformačních ztrátách, skrytých deficitech státního rozpočtu, a taky o způsobu, jak byl zvolen v prvním i druhém případě prezidentem republiky, o jeho podpoře paní Bobošíkové, atd.

Nelze ovšem nezmínit jeho loňskou amnestii. Klaus tím dokázal, že to dokáže, abych parafrázoval jeho oslavné volební heslo z volební kampaně 1996. Dokázal ohnout právo ve prospěch těch, kteří jeho politické funkce a moci využili a zneužili ve svůj i jeho prospěch. Abolice v jeho prezidentské amnestii byla signifikantní tečkou za jeho politickou kariérou.

Babišovi, Okamurovi a ostatním otevřel dveře právě Klaus, tím, že zdiskreditoval politiku (a do značné míry i správu země) jako takovou. A příběh pokračuje s novými, i když spíše staronovými, „hrdiny“.

Více informací najdete opět na http://www.mapovani.cz/

Autor: Petr Havlík | pátek 7.11.2014 8:37 | karma článku: 42.65 | přečteno: 6259x

Další články blogera

Petr Havlík

Vítejte v Babišlandu

Představte si, že sedíte ve své honosné vile v Průhonicích. Jsou vánoce 2008. A říkáte si, že to nebyl špatný rok. Zdá se, že investice do politiky nemusí být nevýhodná.

18.1.2017 v 9:15 | Karma článku: 44.13 | Přečteno: 5260 | Diskuse

Petr Havlík

Většina si to tak přeje, takže je to pravda!

Je těžké, skoro až nemožné, se vyznat v tom dnešním komplikovaném a nesrozumitelném světě. V té nekonečné spleti různých zájmů, her a mystifikací. Kdo je kdo? Co je co? A co je vlastně pravda? A co je to vlastně ta pravda?

8.1.2017 v 19:34 | Karma článku: 16.82 | Přečteno: 528 | Diskuse

Petr Havlík

Časy se u nás mění od roku 2013

Ano, časy se u nás mění systematicky a to dosti důkladně od roku 2013. V tomto roce se stal prezidentem republiky Miloš Zeman a nejsilnějším mužem české vlády Andrej Babiš.

16.11.2016 v 20:03 | Karma článku: 23.80 | Přečteno: 687 | Diskuse

Petr Havlík

The Times They Are A-Changin

Trump není šálek mého čaje, ale řada voličů volila proti Hillary, která byla zcela tragická. Američané volili proti přehnané korektnosti, proti asymetrické globalizaci.

15.11.2016 v 18:37 | Karma článku: 16.40 | Přečteno: 317 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Dušan Póč

Čunkova nemocnice je rizikovým projektem

Už jen hodiny zbývají do hlasování zastupitelů Zlínského kraje o pochybnosti provázejícím projektu hejtmana Jiřího Čunka na stavbu nové krajské nemocnice. Navíc se objevily informace o tom, že záměr je rizikový a protiprávní.

16.6.2019 v 15:47 | Karma článku: 9.23 | Přečteno: 93 |

Petr Burian

Rasismus, bezdomovectví a ti druzí za oponou

Za poslední léta jsme si už zvykli na jistý novinářský fenomén. A tím jsou dokumenty o různých skupinách lidí. A tak tu máme reportáže o romech, samoživitelkách, bezdomovcích... Jen jedna kasta v tom výčtu chybí. Uhádnete která?

16.6.2019 v 13:17 | Karma článku: 30.36 | Přečteno: 518 | Diskuse

Vlastimil Dorotík

Podnikat a nebo dělat politiku?

Od chvíle, kdy A. Babiš vstoupil do politiky, je na něj vyvíjený nátlak aby si vybral, jestli chce být podnikatelem a nebo politikem. Obojí prý dohromady nejde, prý se jedná o střet zájmů.

16.6.2019 v 11:38 | Karma článku: 24.93 | Přečteno: 397 | Diskuse

Jan Dvořák

Čaputová v kalhotách

Ačkoli prezident Zeman dává ostentativně najevo, že sociální sítě ho nezajímají, neodolal, aby si nepřečetl ohlasy na inauguraci prezidentky Čaputové. S hrůzou zjistil, že našinci jí Slovákům závidí.

16.6.2019 v 10:48 | Karma článku: 18.27 | Přečteno: 623 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Ta, která to dokázala

Tak dnes. Zlomový okamžik v dějinách Slovenska a vlastně i Československa, ČR nevyjímaje. Kdo bude první? Tak jsme se mohli ptát před léty i desetiletími. Která dáma v jedné nebo druhé zemi se stane její prezidentkou?

15.6.2019 v 16:05 | Karma článku: 16.95 | Přečteno: 453 | Diskuse
Počet článků 239 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1723
Aktivní glosátor politického dění, vyjadřuje se k politickým a společenským tématům. Spoluautor projektu www.mapovani.cz

Najdete na iDNES.cz