Společně sdílená národní identita I.

Stát založen na národním principu by asi měl mít něco jako společně sdílenou národní identitu. Nezřídka se slovem národ ohánějí různí zaručeně pravověrní hlasatelé zájmů občanů české národnosti, volajíce po vzdoru vůči mezinárodní integraci a po menší toleranci k zástupcům jiných národů a také ras.

Patří to už k českému naturelu hledat nepřítele vně nás. Ostatně co jiného má dělat ubohý malý národ, který žil po staletí v područí silnějších a větších sousedů. Žádná Československá a posléze Česká republika nevznikla ve 20. století ze spontánní vůle národa, jako výraz silné společně sdílené národní identity. A dokonce nevznikla ani jako projev hrdého a nezávislého sebeurčení.

A co by to vlastně ta společně sdílená národní identita měla být? Minimálně soubor osobních a skupinových postojů k jazyku, krajině, tradici, dědictví předků, ale i společně sdílené historii národa a jeho kultury.

První Československá republika vznikla jako produkt uspořádání světa po 1. světové válce. Náš mnohonárodnostní stát měl být klínem mezi Rakouskem a Německem. Bylo mu do vínku dáno ohromné průmyslové a podnikatelské zázemí, čehož také Československo dokázalo ve své dvacetileté historii náležitě využit. První republika se celou svou existencí vymezovala předchozímu žití v Rakousko-Uherském mocnářství. Byla do značné míry antiklerikální a antiaristokratická. Byl to takový kapitalismus střihnutý českým snílkovstvím a dobíhajícím celospolečenským obrozením. Byl fixován na spojence, tedy vítězné země 1. světové války – USA, Anglii a Francii. Po jejich vzoru se snažil Masaryk vštípit zemi občanský princip, opírající se o atributy pluralitní demokracie, o silné stavovské komunity a rodící se stabilní střední třídu. V podpalubí však bujel zárodek budoucího třídního boje.

Demokratické politické strany byly spíše hašteřivé spolky, často atomizované na různé zájmy. V polovině třicátých let bylo navíc více než zřejmé, že na průmyslově vyspělou zemi dostal chuť diktátor znovu velmi mocného německého souseda. Mnichovská dohoda definitivně ukončila naše snění. Československo bylo obětováno jiným vyšším pragmatickým zájmům. Demokracie a svoboda si tak daly na dlouhých 50 let pauzu.

Pomiňme krátkou epizodu v letech 1945 – 1948, kdy se Komunistická strana připravovala na konečné převzetí moci v režii sovětských poradců, přičemž si testovala pozůstatky prvorepublikové tradice. Opět to nebyl český národ a občané Československa kdo by rozhodl o svém osudu. Byla to zase dohoda vítězných mocností, tentokráte 2. světové války. Stalo se tak na Jaltské konferenci na počátku února 1945. Československo se po té stalo součástí sféry vlivu Sovětského svazu. Bylo to v době, kdy Rudá armáda stála již 70 km od Berlína. Hlavním vítězem 2. světové války se však staly Spojené státy americké a to především finančně. Svět ovládl nový fenomén – kapitál, finanční trhy, dohody mocných bank. Už nešlo o nadvládu nad koloniemi, nýbrž o finanční zdroje a o nadvládu nad svými věřiteli. Dlouho tomuto akcentu vyhovoval bipolární svět.

Československo v té době stálo na tzv. hrázi boje s imperialismem. Nešlo o státní útvar opírající se o společně sdílenou národní identitu či identity dvě ve společném státě Čechů a Slováků. Základním kamenem byl proletářský internacionalismus a třídní boj. Limitujícími faktory života společnosti byly strach a dvojí morálka. Hospodářsky rozvinuté Československo mělo ve východním bloku za úkol rozšiřovat i do dalších bratrských zemí výrobní potenciál. Dělo se tak pod vlajkou totalitní bolševické propagandy, která útočila na první signální sociální instinkty a podporovala všeobecné plebejství v režii stranické šlechty. Vypjatý propagandistický antagonismus socialismu a kapitalismu, jakož i všudypřítomné špiclování, udávání a cenzura fungovaly spolehlivě i v „soft“ variantě v dobách husákovské normalizace. Už se nepopravovalo, doba se posunula, už se „jen“ kolaborovalo. Podstatné nebylo to, co je správné, lidsky slušné a obecně prospěšné, nýbrž to, co je momentálně výhodné. A funguje to ve své dosti zvrácené posttotalitní obdobě i dnes.

S naší identitou je to hodně složité. Naše mnoha vrstevnaté středoevropské kořeny byly ve dvacátém století napadeny zničujícím způsobem. I v předchozích stoletích platilo, že největším nepřítelem Čechů jsou Češi samotní. Dokázali jsme se porážet sami a následně paralyzovat a vyhánět ze země elity a morální autority (případně je přímo likvidovat), aby nepřipomínali ostatním jejich malosti a slabosti. Příkladů je více než dost. Ne náhodou se stali prvními oběťmi po Únoru 1948 hrdinové z bojišť druhé světové války, kteří za svou vlast nasazovali své životy. Komunisté se řídili starou licoměrnou zásadou, že dějiny píše vítěz. V tomto případě vítěz, který bere vše. Není divu, že v naší rozdělené a zároveň do sebe zahleděné společnosti nemáme dodnes na mnohé události našich dějin společně sdílený většinový názor. Táhne se to s námi minimálně již od dob Jana Žižky a jeho pustošivého tažení českými zeměmi. To je ve srovnání s jinými zeměmi skoro unikum.

Dvacáté století představovalo pro naši zemi tragédii nesmírných rozměrů. Po desítkách tisíc emigrací z ekonomických důvodů na přelomu 19. a 20. století, pak další tisíce lidí emigrovali z Čech a Moravy před 2. světovou válkou.

Připočtěme k tomu desetitisíce zabitých Čechů v koncentračních táborech, především Židů, další desetitisíce obětí padlých na frontách a oběti perzekuce nacistické zvůle, pak docházíme k souhrnnému počtu 3,5% obětí 2. sv. války z celkového počtu populace tehdejšího znovu obnoveného Československa. Z 365 tisíc obětí jich bylo cca 277 tisíc Židů. Pro srovnání – ve Francii přestavoval počet obětí 1,35% populace, v Nizozemsku 2,37%, v Anglii 0,94%, v USA 0,32%, ale v Sovětském svazu to bylo téměř 14% a v Polsku dokonce 16% populace.

Součástí poválečného uspořádání našeho státu byl také nucený odsun tři milionů německy mluvících Čechů a Moravanů.

V první vlně emigrace po roce 1948 odešli z Československa desetitisíce lidí. Další desetitisíce následovali ve druhé vlně po sovětské okupaci v roce 1968. Komunisti popravili ve vykonstruovaných politických procesech více než 240 svých spoluobčanů. Dalších asi 8 tisíc jich zemřelo v nelidských žalářích. Politické a občanské perzekuce Stalinových žáků dopadly tvrdě na statisíce rodin na celém území Československa. A nejen to. Sociální struktura vesnic byla v padesátých letech rozvrácena a tento rozvrat nebyl napraven. Stejně tak zmizela vrstva drobných výrobců a poskytovatelů služeb. Podnikavost, rodinné tradice, kreativita a ochota riskovat byly prohlášeny za zločin. Na rozdíl od Maďarska či Polska.

Z území Čech a Moravy zmizelo ve dvacátém století asi 4 mil. lidí.

Kdybychom si řekli, že generace je asi 25 let, pak je to průměrně milion lidí v jedné generaci. A kdybychom si řekli, že 1% všech je výjimečných osobností ve svých oborech, pak to znamená ztrátu 10 000 výjimečných jedinců v jedné generaci. To chtě nechtě muselo zanechat a také skutečně zanechalo své důsledky. Mnoho zla a krutosti bylo napácháno pod přímým diktátem vnějších vlivů. Ale mnoho zla a nepravostí se odehrálo i za přímé spoluúčasti těch, kteří se hlásili k české národnosti. Ne vždy šlo o prospěchářský či zjevný zlý úmysl, častěji byl hlavním motivem strach a nezřídka i naivní představy neinformovaných a zmanipulovaných mas.

A co naše společná historie posledních 25 let? To je téma naší generace. Již se nemůžeme odvolávat na chyby a omyly generace našich rodičů a prarodičů a omlouvat vše tíživým dědictvím 50 ti let nesvobody. Krom toho v každé době můžeme vytvářet pozitivní svět ve svém vlastním prostoru a to bez ohledu na nepřejícné vlivy okolí. Platilo to dříve a platí to i dnes. K popisu uplynulých 25 ti let se dostanu ve druhém díle tohoto textu, který bude následovat. Moc veselé čtení to nebude. Jisté je však to, že se náš nový Český stát opět a zase neopírá o společně sdílenou národní identitu. Nezrodil se spontánně jako produkt statečné občanské revoluce po listopadu 1989. Je to jen další z mnoha mýtů, které provázejí české dějiny od nepaměti. Tentokráte mýtus docela čerstvý.